Skutečné motivy zraňujících rodičů

Přemýšlela jsem si tak nad tím, k čemu vlastně vedu své děti. Co je můj řídící motiv. O co se vlastně snažím.

A uvědomila jsem si, že mým hlavním řídícím motivem ještě před narozením mých dětí bylo, aby byly ušetřeny určitých utrpení, které já jsem si zažila a ony už nemusí. Aby jednoduše byly šťastnější a jejich cesta k sebevědomí a vnitřnímu klidu nebyla tak tvrdá a náročná jako byla ta moje. Protože tím, jak se k dětem chováme, jim utváříme vnitřní nastavení, které bude určovat, jaké typy lidí si do své blízkosti pustí. Jaké typy vztahů je budou lákat – zda laskavé, podporující a spolupracující nebo zraňující, bolestivé a násilné.

A pak mi do hlavy skočila otázka – proč když mám tuto touhu, aby se moje děti měly lépe než já, aby byly šťastnější, proč to tak neměli moji rodiče u mě a mých sourozenců.

A přišla mi zajímavá odpověď:

Rodiče chtěli pro nás totéž, co já pro své děti, akorát když člověk žije ve svém omezeném, limitujícím já, tudíž v programech a nemá informace, kterých se mi dostalo,  jsou jeho touhy, aby děti byly šťastnější postaveny na motivech strachu – motivech méněcennosti. Takový rodič nevidí a nevnímá svou jedinečnost, svou božskost a nevidí ji ani u svého dítěte. A pokud jej řídí méněcennost nebo bezcennost, tak je přesvědčen, že když bude dokonalejším, lepším, perfektnějším, když bude vypadat skvěle, když bude podávat dobré výkony, když to bude vypadat, že má skvělé vztahy a bude hrát tu hru, kterou mu jeho programy určily, že pak dosáhne toho pocitu štěstí, které hledá. A k tomuto vede i své děti. V tom přesvědčení, že když budou jeho děti lepší, dokonalejší a budou se chovat podle programů rodu, budou šťastní  – děti, rodiče a prostě všichni, protože obstáli v cílech jejich ega, které určuje podmínky štěstí (omezené já je schopno zabránit i tomu, aby člověku došlo, že pokud by to tak skutečně bylo, už je přece šťastný celý rod).

A to, že své děti vedou k naplňování těchto programů, je jejich snaha o to, aby se jejich děti měly dobře. Oni jsou skutečně přesvědčení, že to je to nejlepší, co pro své děti mohou udělat. A často ve jménu těchto přesvědčení, jsou schopni své děti i mlátit a křičet po nich, zakazovat a vydírat, donucovat a lámat, aby z nich dostali to, co podle nich stojí v opozici k programům. To znamená uvolněnost, klid, bezpodmínečná radost, spokojenost s tím, co je, i když nemají jedničky a nevyhráli první místo – to je něco, co takový rodič vůbec není schopen ve svých programech unést. Vidět skutečnost, že tohle je to pravé a přirozené…

Takže rodičům, kteří na svých dětech páchají násilí, jde paradoxně také o štěstí svých dětí, akorát se je ve svém omezeném já snaží dostrkat k budoucímu štěstí, o kterém jim vykládá jejich programů plné ego. A totéž ego jim obhájí jejich násilné chování jako jedinou možnost, jak ze svých dětí dostat tu ohrožující nevinnost, volnost a „nezaslouženou“ radost.

Jsem velmi vděčná za dnešní dobu, kdy můžeme poměrně snadno vystoupit z programů, které nám nabízí život v naší společnosti a vymanit se tak ze zvyku pasovat své dítě do nějakých škatulek a formiček. Protože toto nevede ke štěstí dítěte ani našemu. A naopak vytáhnout ze sevření sebe, a tím i dítě, do uvolněnosti, do míru, dětské radosti a nevinnosti je to, co nás okamžitě přenáší do stavu štěstí, spokojenosti a klidu. A tato dimenze lidské bytosti je v nás stále připravena tam, kde se nesnažíme naplnit příkazy ega a naopak tuto formičku necháme odplout, uvolníme se z ní, shodíme ze sebe všechna očekávání, která na nás měli ostatní i my sami, včetně příběhu o tom, jací jsme, vyloupne se to pravé, zůstane naše pravá podstata. Všechny slupky odpadnou a vykoukne to naše krásné, tiché, dětské, božské, prostě to, co tam po celou dobu je – to pravé.

A když takový člověk pak vychovává své děti, jen dovolí, ať nikdo nenarušuje tu jejich božskost, se kterou tady přišli, aby je sama mohla vést, protože pouze v tomto vedení mají pro své štěstí vše k dispozici. Navíc nás pak naše dítě může pozvat i tam, kde už jsme se odpojili nebo nemáme přístup tak snadný, jako ho mají děti. A je to ten stav, kdy nemyslíme v tlaku, strachy a obavy nás nevytahují z přítomnosti, kdy z toho, co přichází, nevytváříme problémy. Kde jsme nádherně uvolnění, v klidu a NIC – bezčasí a víme, že vše je v pořádku, je o nás postaráno a my se můžeme tím proudem nechat vést.

S láskou Míša