Před pár dny jsem na chodníku míjela mámu s dvěma malými dcerami. Starší holčička na maminku dorážela, že si přeje něco koupit. Máma jí opakovaně dost tvrdě sdělila:
“Už přestaň! Nekoupím ti to, slyšelas? Prostě nekoupím. A už toho nechej! … Už mě fakt štveš, jak pořád něco chceš! …Podívej se na Adélku, jak je hodná. Ta nic nechce.”
Bylo mi z této zaslechnuté debaty smutno, protože jsem tušila, co se může stát s přáními holčičky v dospělosti.
Tito lidé se v dospělosti stávají často empatiky, kteří se naučili mít velké pochopení pro potřeby druhých. Vzdávají se snadno naplňování vlastních přání a nachází si typy partnerů, jejichž potřeby se jeví jako důležitější, a tudíž je upřednostňují.
Ti, jejichž přání byla shazována, obtěžující či moc, jsou ti, kteří se snaží druhým ulevovat a pomáhat naplňovat potřeby druhých. Program “nechtít nic je ctnost” řídí celý jejich život a vztahy. Jako by blízkým říkali – podívej, jak jsem dobrá a hodná! Já nic nechci. Podívej, jak si umím odepřít. Podívej, jak málo mi stačí a jak mě jde hlavně o tvé potřeby. Můžeš mě teď milovat a být na mě hodný?
Nemáme právo činit naše děti zodpovědné za své problémy. Naše děti si zaslouží uctivé a laskavé zacházení. Jejich potřeby a přání jsou přirozené a důležité. Stejně jako my chceme nové auto či lepší práci, ony chtějí nový kočárek pro panenku či větší bagr. Přirozeně čím více toho vidí, tím více toho chtějí.
Jak se svým dítětem zacházíme a jednáme, tak s ním budou zacházet další lidé v jejich dospělosti. Denně se svými klienty odstraňuji následky nešetrného a bezohledného zacházení jejich rodičů, které se jim v dospělé realitě vrací skrze nejbližší – partnera, děti, tchýni a tchána, ale i od přátel a cizích lidí.
Přitom stačí tak málo! Stačí, abychom zacházeli s přáními svých dětí jako s pokladem. Je skvělé, že mají své touhy, své sny a vize. Je skvělé, že je v dnešním světě hodných holek a hodných kluků ještě neztratily. Neberme jim je. Neberme jim přání jejich duše. Budou nám vděční.
Mnozí rodiče namítnou, že je těžké plnit neustálá přání a potřeby dětí. Ono to však zase tak těžké není, jen s nimi mnoho rodičů neumí pracovat.
Především totiž nejde o to splnit vše, o co si dítě řekne, ale o způsob, jakým s dítětem o jeho přáních mluvíme.
Existují možnosti a řešení, které nevybílí náš bankovní účet a zároveň nezlikviduje dětské touhy:
Vše je o dohodách a o rozhodnutí najít taková řešení, ve kterém se bude cítit dobře rodič i dítě. Nebude tak docházet ke stavům, kdy vynervovaná matka (otec) poníží a zostudí své vlastní dítě jen proto, že vlastně vůbec něco chce.
Lidé, kteří vzdají pro přijetí a lásku blízkých naplňování potřeb, jsou později lidé, kteří se vnitřně cítí ve svých životěch nespokojeně a pociťují pocity prázdnoty a zmaru. Často jsou to také lidé, kteří končí na antidepresivech (aby jim chemická látka vyvolala v mozku alespoň nějaký pocit spokojenosti), či jiných nezdravých závislostech (jídlo, cukr, alkohol, léky, závislé vztahy).
Způsob, jak přistupujeme k touhám našich dětí odráží přístup k vlastním přáním. Tedy pokud likvidujeme a hatíme v zárodku přáních svých dětí, děláme to stejně i u sebe.
Štěstí dětí máme jako rodiče ve svých rukou. Abychom dětem dali možnost vyrůst ve zdravé a šťastné bytosti naplňující si své touhy, existuje jen jedna možnost, jak toho dosáhnout.
Staňme se pro sebe lidmi, kteří mají zdravý a krásný vztah sami k sobě a naplňují si ve svém životě, po čem touží. Spokojený (naplněný) člověk přeje přirozeně všem okolo sebe. A to je skutečně to nejlepší, co se nám jako rodičům může podařit a našim dětem stát.
Naše děti tak naučíme, že svá přání je správné naplňovat a také je naučíme, že lidé kolem nich jim budou přání rádi plnit a přát jim dobré. Ukážeme jim možnost, jak žít radostný život bez nezdravých závislostí a toxických vztahů.