Trvalý vnitřní klid

Náš mozek bude stále chodit s nabídkami scénářů, kterými bychom se podle něj měli zabývat. Vždy bude podle něj důvod ke strachu, nedůvěře, pochybnostem, pocitům bezmoci, křivdy…

Budeme-li se čímkoli z toho zabývat, roztáčíme karmické kolo bolesti. Chceme-li se osvobodit a získat vytoužený klid, je třeba se PROBUDIT z nevědomí. Uvidět pravdu o tom, že nejsme svými myšlenkami, svými emocemi, svým tělem! Je nutné zcela vystoupit z jakékoli nabídky mozku:

• něco plánovat (pro pocit jistoty)
• něčeho se obávat
• po něčem toužit
• něco si vysnívat
• proti něčemu či někomu bojovat
• cítit se jako oběť okolností
• mít ambice
• obviňovat (se), kritizovat (se), srovnávat (se)
• někoho k něčemu využívat
• uhýbat před něčím, něčemu či někomu se vyhýbat.

A co je třeba dělat nově?

Všechny tyto nabídky mysli je třeba SLEDOVAT, stejně jako jejich tělesné projevy (stahování žaludku, hrdla, pocení, nevolnost, třas, úzkost) a emoce (smutek, deprese, sebelítost, vztek, zlost, strach, vina, křivda…). A zároveň si uvědomit bytí v TOM MÍSTĚ, v TOM PROSTORU, ze kterého je možné všechny tyto vnější projevy sledovat. A to je TO!

NIC VÍC! Nemusíte se tím, co lze vnímat, zabývat, nemusíte to promyslet, nemusíte mozku nic věřit, nemusíte dokonce ani nic pochopit. To je to, co by si přál – abyste se zabývali jeho nabídkami, mohl vás mít takto nadále v područí a kolo utrpení by se mohlo točit dál. Stačí jen pomyslný úkrok vzad a podívat se na celou scénu v plné pozornosti, ale bez vtažení do děje (tedy i bez otázek „proč se mi to děje?“ a „co mi to má ukázat?“). Můžete s překvapením zjistit, kam všude se vás mozek snažil natlačit s přesvědčením, že tam pak budete šťastni. Kolik podmínek vám mozek pro naplnění štěstí a klidu dává a vy se celý ten čas honíte, bičováni jeho povely, k jakýmsi metám, že pak už to přijde. A já se ptám – a přišlo to tedy? Má právo mít mozek vaši důvěru? A není to tak, že mu ji opakovaně dáváte, i když vás vlastně tolikrát zklamal? Není to tedy všechno trochu jinak?

„A to už si jako nebudu moct nic přát?“

Můžete. A možná se vám to i splní. Pocit neklidu a nenaplnění se však zakrátko vrátí nazpět a bude vás nepříjemně obtěžovat. Nic vnějšího totiž není trvalé. Vše vnější je v neustálé proměně. Naopak když od toužení odstoupíte a navrátíte pozornost do místa, ze kterého celou tuto scenérii můžete z bezpečí pozorovat, samotné vaše Vyšší Já se postará o to, aby do vašeho života přišli lidé, situace a věci, které k vám patří. Je zapotřebí naprostá důvěra k této obrovské síle, která nás malé bytůstky přesahuje, a která se o nás chce starat a pečovat. Dokud jí ale zacláníme přáními své osobní mysli, nemůže se naplno dostat ke kormidlu a postarat se o to nejlepší pro nás. Ono se to totiž už dávno ví, co je pro nás to nejlepší. Stačí jen dovolit pustit otěže mysli a nechat si to připlout. Nemusíme to vymyslet. Pak se vše dostává do harmonie, do našeho přirozeného proudu. Mozek přestává přebírat nadvládu, utichá a nám je umožněno pobývat v nádheře přítomného okamžiku. Bez všech těch dřívějších tendencí unikat z něj do myšlení, unikat z toho co je, do světa snů a iluzí, který je příčinou našich utrpení.

„A jak o sobě tato síla dává vědět, když nemohu myslet?“

Přichází jako impuls v přítomnosti. Když máte prázdnou mysl, přichází sdělení, která nejde nenásledovat. Poznáme ji tak, že nevychází z potřeby, nutnosti, z nedostatku, z toužení, ale z inspirace, radosti, chuti… Opět zde zmíním nutnost naprosté důvěry se těmto impulsům odevzdat a následovat je. To znamená být v přítomnosti naprosto sami sebou – nepromýšet následky, nevěřit minulým zkušenostem, které mozek začne přirozeně posílat, nenechat mozek, aby nás stáhnul zpět do strachu. Vidět ho, slyšet ho, ale nenaletět mu.

„Až když nic nepotřebuji (kromě zajištění základních fyzilogických potřeb), mohu se na vše, co přijde, podívat čistě a pravdivě a slyšet ty správné instrukce.“

Závěrem bych chtěla pro uklidnění zmínit, že čím více nás mozek bombarduje, tím blíže jsme zpravidla sami k sobě. Mozek (= ego) nechce umřít. A ono ví, že když se vrátíme ke své podstatě, ke svému pravému Já, do vnitřního domova, je po něm. Jeho kralování končí a stává se z něj pouhý nástroj vykonávání impulsů Vyššího Já.

S láskou a úctou k našim pravým podstatám,

Míša