Tři fáze duchovního růstu

Naše duchovní zrání – cesta překrásná i bolestivá a trnitá. Tvořivá i devastující. Mystická. Významná i nesmyslná. Dechberoucí i krutá. Máme svobodnou vůli rozhodnout se, jak rychle touto cestou půjdeme a zda dojdeme do vytouženého stavu klidu a blaženosti? Cítím, že nikoli. I přesto, nebo právě proto, si svou pouť můžeme užít.

Pro spirituální poutníky jsem sepsala výčet tří obecných fází duchovního zrání tak, jak je zaznamenávám u sebe a rozvíjejících se lidí v mém výseku reality. Buďte inspirováni.

Fáze první – nevědomost

Fází jedna procházíme všichni. Mohla bych jí nazvat taky fází zapomnění na toho, kým ve skutečnosti jsem. Aby se mohla hrát tato zábavná virtuální realita, nemůžeme se fázi jedna vyhnout. Provází jí pocit, že všechno, co se mi děje je nastavené a já s tím nemohu nic dělat. V této fázi věříme, že jsme nedostateční, zodpovědni za pocity druhých, bezmocní cokoli na svém stavu měnit a závislí na jiných, mocnějších bytostech. Jsme naplněni pocity viny, když nám dá druhý najevo, že cítí negativní emoci kvůli nám. Bojujeme nebo utíkáme, neumíme se postavit situacím čelem, protože jsme plni strachu, bolesti a malé nebo žádné víry v sebe. Přehazujeme si zodpovědnost za svůj život s druhými jak horký brambor. Kdo je v této fázi tvrdší, ten vyhrává. 

Nemáme moc nad svým myšlením, to vlastní myšlenky si s námi dělají co chtějí. Věříme všemu hmatatelnému. Neviditelným, nedokazetelným věcem nedůvěřujeme a intuici úspěšně potlačujeme. Věříme, že jsou v životě situace či výzvy, které nemůžeme zvládnout. Jsme plně ve vedení svých mentálních programů a srdce spočívá zavřené a opravdovým citem často nedotknuté. Kličkujeme mezi situacemi a lidmi tak, abychom se vyhnuli bolesti a vyhledávali slast a okamžité uspokojení potřeb, přičemž přemýšlíme krátkodobě a nedokážeme často domyslet důsledky svých činů. 

Lásku hledáme venku. I když toužíme po bezpodmínečné lásce, jinou než s podmínkami neznáme, a tak se spokojujeme s tím, co se nabízí. Volíme nejrůznější strategie, jak lásku získat a jak si ji udržet. Od sobeckého vynucování nárokováním až po hraní role oběti “nesobeckých dobráků”.

Věříme, že pobývat většinu času ve špatných pocitech je normální. Viníka svých pocitů vidíme venku, jsme často negativní a od svých bolavých pocitů si ulevujeme stížnostmi a kritikou okolí. Hluboko v sobě věříme, že si ze své podstaty nezasloužíme dobré, hojnost a lásku jen tak, proto se o ni všemožně snažíme, tvrdě dřeme a snášíme pro ni i bolest a tlak.

Jsme učeni brát větší ohledy na druhé než na sebe, proto když už si jen pro sebe dobré dopřejeme, ozve se mentální program sobeckosti, a z toho plynoucí pocit viny nás opět přišpendlí do nízkých vibrací. Pokud vnitřně trpíme, pocity dokážeme bleskurychle potlačit, stejně jako to s námi dělali rodiče. Dát si soucit a pochopení je pro náš mozek výrazem toho, že své “špatném chování” a chyby ještě umocníme, a tak se jich nikdy nezbavíme.

Věříme tomu, že někdo nebo něco nás učiní šťastnými. Druhé jsme si udělali zdrojem lásky a očekáváme od nich neustálé potvrzování naší hodnoty, přijetí a zajišťování citového (a často i materiálního) bezpečí. Jsme tak v neustálém stresu, protože druhé musíme hlídat, aby nás neopustili a věříme, že bez nich bychom byli ztraceni. 

Žijeme zde ještě v dětské energii, i když je nám klidně padesát let. Vlivem toho, že většina naší energie odchází na zajišťování bezpečí a lásky od druhých, nezbývá nám už moc síly a energie věnovat se tomu, co dělá šťastné nás samotné a často vlastně ani nevíme, co by to mohlo být. Na to jaksi přes hlídání vnějšího souhlasu s tím, jací jsme, a naplňování podmínek druhých, nebyl a není čas.

Fáze druhá – probouzení

Vlivem zážitku, který přesáhne únosnou mez utrpení, se mnozí probudí z iluze a volají o pomoc neviditelné energie, když se jim život vymkl z domnělé kontroly. Často poprvé připouštějí, že vše není tak, jak se zdálo a budou muset opustit rigidní představy svého mozku, protože je k tomu přinutil život sám. Nejčastěji se tak děje přes těžká onemocnění, nehody, zjištění nevěry, bankrot, dlouhotrvající enormní zátěže (deptání, manipulaci, nátlak), vyhoření, smrt blízkého atd. 

Rozpadem blokujících přesvědčení mozku v této fázi lidé často získávají prvotní pocit dříve nepoznané síly a moci, která jim přináší obrovskou radost a často poprvé i chuť do života. V tomto období mnoho lidí zhlédlo i film Tajemství, začínají číst osobnostně rozvojovou literaturu, dozvídají se o tom, že vše v nás i kolem nás je energie a že myšlenka se zhmotňuje ve vnější realitě. Z mnohaletého nedostatku sebevědomí, z pocitu méněcennosti a bezvýznamnosti se kyvadlo zhoupne na druhou stranu a lidé v této fázi zažívají často pocit významné důležitosti, vlivu a nepoznané moci věci ve svém životě měnit. Pokud v této fázi využijí přínos utrpení a transformují své vědomí, začínají být vnitřně silnější a začínají věřit, že zvládnou více, než si dříve mysleli. Někteří tuto fázi nezvládnou a ulpí na rozhraní mezi nevědomostí a probouzením. Projeví se to zesílením ega a tito lidé přes nově nabyté pocity mohou snadno naletět vlastnímu mozku a uvěřit, že jsou osvícení, či nějak mimořádně významní, spasitelé, zachránci, vyvolení atd. (v souvislosti s tímto stavem se často užívá pojem duchovní pýchy). Pokud se z tohoto ulpění na iluzi, že jsou něco víc, nedostanou, končí mnoho z nich i v psychiatrických léčebnách (jak slýchám a vidím kolem sebe), kde dostanou novou možnost svůj život přehodnotit a čelit skutečnosti, tedy že zde není nikdo víc ani méně.

Ve druhé fázi začínáme chápat, že nejsme svým mozkem, tedy ani svými myšlenkami a už jim tak snadno neskočíme na lep. Začínáme rozlišovat, co je přání mozku (ega) a srdce (vyššího Já). Čím dál více si dopřáváme, co nám dělá dobře a přestáváme pobývat v nízkých energiích sebedestrukce, i když do ní ještě občas padáme.

Objevují se záblesky bezdůvodné blaženosti. Čím dál více je zde člověk schopen čelit i nepříjemným situacím, začíná chápat, že setkat se čelem s bolestí a ohrožením jej posouvá a posiluje. Člověk zde hledá techniky a metody, jak si pomoci od bolestivých programů a jak zahojit své traumatické zážitky. V této fázi touží po osvícení, protože po letech strávených v temnotě touží po světle, klidu a míru v duši.

Ze začátku této fáze ostatní lidi často otravuje nadšením ze svých nových objevů a má tendenci nutit druhým osobní rozvoj, jakožto jedinou správnou cestu životem. Také bývá časté, že v této etapě člověk ulpí na určité představě, o které se domnívá, že je správná, což je opět jen hra vlastního ega (mozku), který tak šálí sám sebe, aby se mohl cítit významěji a důležitěji oproti druhým. Tak se lidé stávají zarputilými vegany, extrémními ekologickými bojovníky, vyznavači jen jednoho směru (metody, techniky) jako jediného správného, rebely na sílu atd.

Z extrovertů se v této fázi často stávají lidé, kteří vyhledávají samotu (ke svému vlastnímu překvapení). Nacházejí zdroj lásky, přijetí a bezpečí sami v sobě, proto už nepotřebují tolik vytvářet příležitosti, jak si své potřeby sytit zvenku. Když spadnou do pasti ega, dokáží se rychleji zorientovat a chování buď neopakovat, nebo jej přijmout s vědomím, že to zatím jinak neumí. V této fázi se běžně potkávají se svým vnitřním dítětem a začínají mu sytit potřeby, které mu jeho blízcí neuměli dát. Tak vnitřně zraje a stává se emočně zralejší, rozvážnější a stabilnější. Z rozevlátých lidí se v této fázi postupně stávají lidé uzemnění a vyklidnění. Druzí se s nimi cítít lépe než v předchozí fázi a někteří se jimi rádi inspirují.

Pokud jsou dostatečně zralí vidět pravdu, co zde hráli za hru sami před sebou, vystupovat z iluze do skutečnosti přítomného okamžiku, přijmout své strachy a být v kontaktu s hranicemi svého omezení, je výrazně oslabován vliv jejich programů (ega) a oni prostupují do další fáze.

Fáze třetí – probuzení

Kyvadlo se vykývalo z extrémů do svého středu. Prošli jsme mnohými zkušenostmi a ochutnali na vlastní kůži, co znamená žít v dualitě. Poznali jsme bolest i radost, prohry i výhry, utrpení i slast, zmar i naději, zlo i dobro, temnotu i světlo, nenávist i lásku, zlobu i odpuštění…

Tyto zkušenosti nám pomohly dostat zpět k sobě. V této fázi již  jsme v souladu s vedením našeho vyššího Já. Chováme se přirozeně, spontánně a uvolněně. Zvnitřnili jsme uvědomění, že správně je pro nás to, co je v lásce a pravdě, co vyživuje naši duši a rozvíjí náš potenciál. Chápeme již jasně, že jsme zde proto, abychom se radovali a byli šťastní. Udržujeme se v klidu, vyšší vibrace lásky nás chrání před dramaty. Nízké emoce závisti, žárlivosti, boje, soutěživosti, posuzování se rozpouštějí ve světle lásky a přijetí.

V této fázi sami sebe přijímáme s tím, co k nám patří. V průběhu vývoje jsme skrze druhé poznali, kým jsme a již se nesnažíme být někým jiným. Milujeme i ty části nás , které jsme dříve odsuzovali. Člověk zde žije ze srdce a mozek používá moudře k životu v realitě. Má dobře zharmonizovanou ženskou a mužskou část v sobě, takže z něj sálá vnitřní klid, trpělivost, harmonie a zároveň má “tah na branku”, když je třeba a umí vytvořit podmínky pro manifestaci vize své duše v hmotné realitě. Již ví, že on sám si byl překážkou v naplňování potenciálu své duše a v tomto období už ustupuje působení vyšší moci, která se stará o jeho cestu.

Zde již rádi pobýváme v tichu, v přírodě. Jsme tvořiví a své nápady jsme inspirováni zhmotňovat. Svými talenty přispíváme světu, co tvoříme, pomáhá druhým, či je nějak obohacuje. 

Víme, že je o nás postaráno, že jsme součástí Tvůrce (Boha, Vědomí, Vesmíru…), a že vše, co vidíme, je projekcí samotného Vědomí, tudíž si uvědomujeme jednotu se vším. Už odeznívá či odezněl strach ze smrti, protože nám bylo dáno pocítit, že smrt jako takové neexistuje a že duše (naše nehmotná energie) tady vždy byla, je a bude.

Uvědomujeme si, že nic není konečné, proto všechny prožitky necháváme proplout s požitkem mezi prsty, nic nezachycujeme, k ničemu se nepřipoutáváme. Nevytváříme si iluze, představy a mentální koncepty. Užíváme, co si sami inscenujeme a obdivujeme, co všechno jsme schopni vytvořit. K nepříjemným událostem, zlu a bolesti přistupujeme jinak, chápeme už, že v této realitě je v pořádku jak světlo, tak temnota, nesnažíme se proto jedno od druhého oddělit. Už nám nejde cíleně o žádné osvícení, radujeme se z bytí a tvoření. Přijímáme vše, co se nám dostane před oči bez odsudku a hodnocení. Baví nás za každou situací vnímat novou zkušenost, novou myšlenku, novou inspiraci.

Jsme si již vědomi, že život je neustálý vznik a zánik a vše je dokonalé a bezchybné. Pochopili jsme, že každý člověk, nezávisle na tom, jak se projevuje, má stejnou božskou podstatu jako my a v této fázi jsme schopni ji už vidět a neulpět na negativním projevu nižšího Já daného člověka.

A jaká fáze přijde potom? Kdo ví…

A o tom to je.

Přeji vám krásné probouzení ze snu do vědomí si své božské a nesmrtelné podstaty. Z iluze do skutečnosti.

S láskou Míša