Vděčnost není povinnost

greatness9Schopnost cítit vděčnost je klíčovým aspektem k dosažení spokojeného života a hojnosti. Hluboké procítění radosti za úspěchy, zdraví, peníze, za lásku, ale i “jen” za milý úsměv, za sluníčko, za pomoc druhého člověka, za krásný výhled, za teplou vodu, za dobré jídlo a spoustu dalších úžasných drobností je pozvánkou pro ještě více toho dobrého do našeho života. Jenže má to jeden háček. Funguje pouze tehdy, je-li dobrovolná. Když se pro ni člověk rozhodne sám.

Vděčnost se v naší společnosti běžně využívá jako prostředku k manipulaci druhých. Začíná to už v rodině:

“Nevděčník jeden, já pro něj první poslední, a on jen natahuje ruku!”

“Já tě piplala! Obětovala jsem ti svůj život, aby ses měl dobře! A ty teď chceš odejít?”

“Já makám, abyste se měli jak v bavlnce, aby vám nic nechybělo a vy? Žádný vděk!”

A manipulační hry “Já pro tebe tohle, takže ty pro mě támhleto” pokračují dále v partnerských vztazích:

“Víš co, tak ten dárek vyhoď. Člověk lítá, shání, čím by ti tak mohl udělat radost a ty nedokážeš projevit ani trochu vděčnosti! Příště se na to rovnou vykašlu!”

“Já jsem takový dobrák. Kdo na mém místě by něco takového snášel? Měl bys být vděčný, že jsem od tebe ještě neodešla.”

Dokáže člověk po těchto a podobných vyčítavých větách cítit skutečnou vděčnost? Obviněného člověka se spíše zmocní buď hněv nebo pocity viny: Má pravdu, asi nejsem dost vděčný. Je fakt, že máma (táta, partner,…) se snaží o mé dobro. Měl bych se příště snažit víc, aby se na mě nevykašlala (nenaštvala, nezklamala, nebyla smutná)…

Kde je zakopaný pes?

Mnoho lidí dělá tu chybu, že nežije primárně život svůj, nýbrž život druhých lidí. V rodině je učí, že správné je druhým se obětovat. Obětovat své štěstí jiným se v rodinách traduje jako ctnost. Málokdo si je ale už schopen uvědomit, že tím, že si nedovolíme žít hlavně svůj život, narůstá naše vnitřní nespokojenost, která tu a tam občas bouchne a schytá to ten, který je první po ruce.

Když se obětujeme, děláme to přece proto, aby se všichni kolem nás měli dobře. Tak proč pak po druhých křičíme a vztekáme se, že nás nikdo nerespektuje, nikdo není vděčný, každému jsme ukradení a každý nás jen využívá? Cítí se v ten moment druhý dobře? O co se tedy snažíme tím, že se obětujeme druhým? Proč to děláme?
Stavění sebe a svých potřeb až na druhé (třetí, čtvrté…) místo má za následek, že jsme na druhé zlí a nepříjemní, taháme si jejich pozornost, lásku, pochopení, uznání. Svou nespokojenost a nenaplnění pak projikujeme do druhých, ve kterých nacházíme důvod pro své nepříjemné emoce. To oni za to můžou. Měli by aspoň vyjádřit vděčnost a uznání za mou snahu!

Na počátku mého osobního rozvoje, mi moje koučka řekla tu spásnou větu: “Vděčnost není povinnost.” V ten moment se mi zbortil jeden ze základních pilířů mé dosavadní povahy. Postupně přišla velká úleva. Ne, nemusím být vděčná, i když se mě o tom druzí snaží přesvědčit. Rozhoduji si sama, za co a jak moc budu emoci vděku cítit. Já sama si nesu zodpovědnost za své pocity a jejich následky. Druzí se mají možnost rozhodnout, zda a co pro mě chtějí či nechtějí udělat.

 

Jak pocit – Budu vděčná, kdy já sama budu chtít – uvést do praxe?

  1. Zodpovědně si odpovězte na otázku, proč děláte věci, za které pak očekáváte vděčnost. Pokud se například rozhodnu pozvat kamarádku na oběd, dělám to, protože chci a činí mi to radost. Neočekávám, že by se mi měla revanšovat či jinak prokazovat vděčnost.
  1. Když pro mě někdo udělá něco navíc, beru to tak, že chtěl, že se pro to dobrovolně a bez nucení rozhodl. Nepřemýšlím honem, kdy mu to budu schopna vrátit. Díky tomu si svůj pocit vděčnosti a radosti z onoho činu můžu prožít hluboce a vroucně, celým svým srdcem.
  1. Když druhého o něco požádám, očekávám, že mohou přijít oba druhy odpovědi – ano i ne. Druhý není povinen plnit každé mé přání, přestože já jsem mu včera vyžehlila prádlo (chtěla jsem, nemusela).
  1. Říkám ne, když to tak cítím a tudíž nejdu proti sobě a druhému nemusím vyčítat, že jsem pro něj něco udělala, aniž bych skutečně chtěla. Nečiním druhé zodpovědnými za svá rozhodnutí.
  1. Pokud si nejste jisti, zda to, co se chystáte udělat, děláte kvůli druhému (protože bych asi měl; pokud to neudělám, naštve se na mě atd.) nebo protože skutečně chcete, zeptejte se nejdříve sami sebe: Proč to chci udělat? Je mé rozhodnutí dobrovolné? Skutečně to chci udělat? Jak se budu cítit, až to udělám?
  1. Pokud se rozhodnu pro život s konkrétním partnerem, zůstávám s ním pouze tehdy, je-li mi s ním dobře a vztah funguje po všech stránkách. Pokud mi partnerství z nějakého důvodu nevyhovuje, snažím se nefungující vyřešit. Neobviňuji partnera za jeho nevyhovující vlastnosti a nepožaduji jeho vděčnost za mou trpělivost a houževnatost. Jeho “nevyhovující” vlastnosti mohou docela dobře vyhovovat nějaké jiné ženě.
  1. Pokud jste si pořídili děti s tím, aby se o vás postaraly, s tím, že by se vám měli pravidelně ozývat, volat, navštěvovat vás, poslouchat vaše nářky a stížnosti, být po ruce a poslušní, pak zde došlo k omylu. Děti se nás o jejich život neprosily a pro péči, kterou jim v dětství dáváme, jsme se dobrovolně rozhodli. Nečiníme-li dítě zodpovědným za pozdější starost o naši osobu a nemanipulujeme-li je vyvoláváním pocitů viny a vynucené vděčnosti, rádi a dobrovolně nám vrátí lásku, kterou jsme jim předávali.

 

Za svůj život a naše konání v něm si neseme zodpovědnost každý sám. Máme možnost volby a právo se rozhodovat jen a pouze za sebe. Když jsme vnitřně svobodní a manipulaci druhých odolní, můžeme cítit takovou vděčnost, která se svou hloubkou a intenzitou té vynucené ani vzdáleně nepodobá.

Hluboká a dobrovolná vděčnost je tou, která nás pomáhá přiblížit našim snům a cílům. Dopřejte si v pocitu vděčnosti svobodu…

Michaela Zdráhalová

Její vášní je rozvoj sebedůvěry a odvahy lidí. Po letech citového strádání a strachu zjistila, jak vzít svůj životní příběh do vlastních rukou, žít jej podle vlastního scénáře a plnit si své sny. Jedním z jejích snů je odhalit toto poznání co nejvíce lidem.

Je životní koučkou, lektorkou Emočních rovnic, mentorkou a mámou dvou skvělých dětí. Pomáhá lidem napravovat vztahy a ukazuje jim možnosti, jak žít svůj život plnohodnotě a bez zatažené ruční brzdy. Je autorkou eknih 6 kroků k vyšší sebehodnotě a Jak se osvobodit ze závislosti na partnerovi.

Více o Míše si přečtete tady >>

Komentáře