Jak svým dětem pomoci vytvořit pohodový sourozenecký vztah

9 kopiePřed několika dny se mi moje kamarádka zmínila, že by se jí ode mě hodilo pár rad, jak to udělat, aby mezi sebou měly děti hezký vztah. Již za pár měsíců se pro ni totiž toto téma stane aktuální. A tak mě napadlo, že by pár takových tipů ocenilo více maminek a tatínků. Rozhodla jsem se proto sepsat svá vlastní pravidla, která mým dětem umožňují být sobě navzájem skvělými kamarády.

Jsem přesvědčena, že každý rodič více než jednoho potomka touží po tom, aby si jeho děti dokázaly navzájem pomoci, aby na sebe byly milé, aby se spolu smály a radovaly, prostě aby byly parťáci. Vztahy mezi sourozenci se totiž významnou měrou podílejí na rodinné psychické pohodě, na jejich roli ve společnosti ostatních dětí a na tom, jaké vztahy budou tyto děti zažívat v dospělosti.

Kvalitní a krásné vztahy mezi mými dětmi a obecně mezi všemi členy naší rodiny se staly před sedmi lety mým hlavním cílem. Musím říci, že se mi tohoto snu postupem času podařilo dosáhnout a dnes u nás doma vládne po většinu času pohoda a radost. Co jsem pro to udělala? Zde je mých vlastních 18 pravidel, které v naší rodině fungují:

1. Pracuji na udržování své vlastní vnitřní harmonie

Chování dětí vždy odráží vnitřní psychický stav jejich rodičů. Je-li dítě “problémové”, je třeba příčinu problému hledat u rodiče, nikoli u dítěte samotného. Duše rodiče, jehož děti se chovají dIMG_0969louhodobě nevhodně či jsou nemocné, volá o pomoc. Dítě je darem, který své mámě nebo tátovi skrze své chování sděluje to, co sami nejsou schopni vidět a uvědomit si.

Sama jsem se díky svým dětem o sobě dozvěděla spoustu důležitého. Například  jsem dříve často popírala své pocity. Dokonce jsem často popírala i své sny a touhy v domnění, že jsou přemrštěné. Dávala jsem se kvůli ostatním členům rodiny na pátou kolej a často jsem ustupovala. Díky svým dětem jsem si tyto své nevyhovující návyky, jež mi způsobovaly často špatnou náladu až deprese, uvědomila a začala na nich soustavně pracovat. Když dnes nejsou mé děti v pohodě, mluvím nejen s nimi, ale především sama se sebou. Ptám se sama sebe, co mi tohle chování má ukázat, co mi to má sdělit. Jsem já sama nyní v harmonii a v pohodě? A pokud ne, tak proč? Jakému pocitu či jaké potřebě nevěnuji dostatečnou pozornost?

 

2. Prací na vztahu s mým partnerem jdeme dětem příkladem

Děti se učí, jak se k sobě chovat a jak spolu mluvit především od svých primárních autorit – tedy nejčastěji od mámy a táty. Vidí-li a cítí-li soulad a lásku, přirozeně toto chování kopírují. Pokud se však jejich rodiče nemohou domluvit, hádají se nebo si nadávají, křičí a uráží se, pak těžko mohou od svých dětí čekat vzájemnou úctu, respekt a dobrou komunikaci.

 

Pokud chceme, aby naše děti měly mezi sebou hezký vztah, je třeba zapracovat na vlastním vztahu partnerském. Děti jsou abnormálně vnímavé a nasávají do sebe všechno, co existuje v jejich světě, jako houbičky. A to nejen svými smysly, ale i mimosmyslově. Je důležité zeptat se sama sebe, zda to, co jim skrze svůj partnerský vztah ukazuji, chci, aby se naučily a jednou žily.

 

3. Udržuji kvalitní vztahy s ostatními členy rodiny, s přáteli a jejich dětmi

Děti čerpají hodnotné informace také z toho, jak vnímají naše chování a postoje vůči ostatním členům rodiny, kamarádům, ale i cizím lidem. Pro své zrání v kvalitní osobnost a  dobrý sourozenecký vztah je nezbytné, aby ze svých rodičů cítili harmonii v komunikaci s dalšími lidmi. Od nich se učí způsob udržování vztahů – kritizování nebo upřímnost, stížnosti na druhé nebo odvahu říci, co si myslím, urážení se nebo otevřená komunikace, vaše ANO, když chcete říci NE nebo umění si za svým právem říci NE laskavě stát…

IMG_2241

 

4. Snažím se nedělat rozdíly k přístupu ke svým dětem

Toto pravidlo je velmi subjektivní a upřímně si někdy nejsem jistá, zda skutečně IMG_2386nedělám rozdíly. Je jednoduché inklinovat k dítěti, které je samostatnější, “pohodovější”, klidnější, nicméně od dítěte, které nás více dráždí se mnohem více naučíme. Vlastností, která nás u našeho dítěte rozčiluje, sami disponujeme. A tak se hlavně nenechme vtáhnout do pasti srovnávání a protěžování jednoho nad druhým, což má za následek pouze žárlivost a zášť. Pozornost a péči dávám svým dětem intuitivně – když cítím jak moc a který ji potřebuje. Má-li však jedno dítě narozeniny či svátek, je to jen jeho den a nikdo jiný (jen aby mu to nebylo líto) dárek nedostává. Naopak ještě pro oslavence připravujeme s druhým dítkem společně dárek.

 

5. Nevstupuji do konfliktů mezi dětmi

Konflikty a nedorozumění mezi dětmi jsou v přiměřené míře přirozené a prospěšné. Dítě si na svém sourozenci trénuje komunikační dovednosti, učí se zdravě se prosadit a umět si říct svůj názor, ale také naučit se dojít ke vzájemné shodě, vcítit se do druhého a vyjít si vzájemně vstříc. Máme pravidlo, které u nás doma zakazuje jakékoli fyzické násilí. Jeho případné porušení se trestá domluvenými sankcemi. Avšak pokud se neporuší, hádku nezastavuji.

IMG_4021V případě, že si jedno dítě přijde postěžovat na druhé, obejmu ho, pofoukám případné zranění z přetahování či strkání a dám mu své pochopení pro jeho pocity. Nezjišťuji “pravdu”, ani nehledám a netrestám viníka. Nechávám své děti nést vlastní zodpovědnost za způsob, průběh zvládání nedorozumění a jeho ukončení. Vždy je podporuji v tom, aby si navzájem navrhli vlastní řešení vzniklého problému tak, aby vyhovoval oběma. Zde odkazuji na bod číslo 2 – pokud budou správný průběh neshody vidět u svých rodičů, nemusíme je to pak jakkoli složitě učit.

 

6. Nevyčítám, nevydírám, nestraším

Manipulativní komunikace mi byla dříve vlastní. Je to negativní návyk, který se (nejen) u nás předává z generace na generaci. Nejdříve sama u sebe, později u svých dětí a klientů jsem však vypozorovala, jaký mají takové výčitky, vydírání a strašení dopad. Likvidují sebevědomí člověka, který se naučí kritizovat se a obviňovat za chyby. Iluzorní strachy, které se naučil jeho mozek produkovat, jej pak drží v paralýze a neumožňuje mu tak dělat přirozené a potřebné změny v životě. Takový člověk se křečovitě drží jistot na úkor spokojeného života. Změnila jsem proto zaběhnutý způsob komunikace a snažím se vytvářet takový rodinný prostor, kde všichni mohou vyjádřit svůj názor a své potřeby a kde nikdo nemá právo druhého jakkoli do věcí nutit. Vycházím z odpozorovaného faktu, že dítě, které není do věcí nuceno, udělá dobrovolně pro svého rodiče z čisté lásky. Zatímco manipulativní chování rodiče vychází z předpokladu, že děti nechtějí doma dělat nic a je třeba je donutit a pod nátlakem přimět, aby udělalo podle rodiče.

 

Jak mluví se svým dítětem primární autorita, bude dítě mluvit se svým sourozencem.

 

7. Půjčování věcí u nás není povinnost

Vzpomínám si, jak jsem v dětství trpěla, když jsem povinně musela půjčit jinému dítěti
hračku. Rodiče se často obávají, že se jejich dítě stane lakomým a sobeckým, když jej “nenaučí” (= nedonutí) dělit se o to, co je jejich. Ve sIMG_3579kutečnosti je to přesně naopak.
Dítě, které je do půjčování nuceno, si svoje věci začne abnormálně hlídat a má strach, že o to, co patří jen jemu, může přijít. Cítí se okrádáno o to, co je jen jeho. Děti, které nejsou do půjčování nuceny, rády půjčí své hračky často jen tak – z vlastní dobré vůle a základní potřeby sounáležitosti s druhými. A pokud zrovna ne, je to v pořádku.

 

8. Společně vytváříme dohody

Stanovili jsme rodinnou i vztahovou Domácí ústavu, která umožňuje všem členům rodiny, aby se mohli vyjádřit ke svým potřebám, co jim vyhovuje a co nikoli. Například jsme se dohodli, že každý člen rodiny si po jídle uklidí svůj talíř rovnou do myčky nádobí. K tomu, aby se dohody dodržovaly a nevyšuměly do ztracena, slouží Pravidlo 3x a dost. Více o této rodinné pomůcce, která usnadňuje rodinnou komunikaci, se dozvíte zde.

 

9. Na chodu domácnosti se podílíme společně

Náš domov je pro nás zázemím, klidným ostrovem rušných dní. Snažím se doma vytvářet nejen psychickou harmonii, ale také tu vizuální. Učím své děti, aby pochopili, že na tom, jak náš domov bude vypadat a jak nám bude sloužit se musíme podílet všichni společně. IMG_3656To pak znamená, že pomáhají s domácími pracemi, spoluvytvářejí pořádek a čistotu. Zároveň dbám ale na to, abych je pracemi nepřetěžovala a aby je práce i bavila. Pokud po nich něco žádám, domlouváme se na takovém termínu, který si sami stanoví. V případě nedodržení jejich stanoveného času dochází k porušení pravdila z Domácí ústavy – Co se slíbí, je třeba do držet – a pak přichází sankce dle Pravidla 3x a dost. Děti díky tomuto systému přejímají zodpovědnost za svá rozhodnutí a dobře si promyslí, než něco slíbí.

 

10. Přenechávám dětem zodpovědnost za jejich pocity, věci, úkoly a prostory

Podporujeme naše děti v tom, že za to, co je jejich, nesou vlastní zodpověnost. IMG_1451Ať už jsou to jejich věci, školní úkoly, příprava na kroužky, úklid pokoje, vztahy s dalšími členy rodiny a kamarády. Stejně tak vědí, že jejich pocity, ať pozitivní, či negativní, jsou jen jejich dobrovolným rozhodnutím a mohou si tak tedy vybrat, které chtějí, aby v jejich životě převládaly. Avšak jsme zde pro ně, připraveni pomoci, vyslechnout či poradit, pokud o to požádají.

 

 

11. Pravidelně dám sto procent své pozornosti každému zvlášť

Je velice důležité, aby dítě, které má sourozence a které je proto zvyklé se o lásku mámy a táty dělit s IMG_1202někým dalším, mělo občas rodiče i jen samo pro sebe. Dítě potřebuje vidět a vnímat, že občas rodiče dají plnou pozornost jen jemu, aby později ve vlastním partnerském vztahu mělo pravidelně plnou pozornost svého partnera, nikoli aby se pozornost druhého vnímala jen jako povinnost.

 

12. Dělám chyby a umím se omluvit

Ve svých rozhodnutích a reakcích v komunikaci s druhými občas dělám chyby, ale nehroutím se z toho a hledám způsob, jak podobnou situaci zvládnout příště lépe. Nesnažím se před dětmi vystupovat jako nedostižný bůh. Naopak jim svou omluvou dávám najevo, že dělat chyby je přirozené a přiznání chyby hodnotu člověka nesnižuje. Po omluvě cítím jejich respekt a odpuštění. Neschopnost rodiče se dítěti omluvit zadělává dítěti v jeho dospělosti na problémy s autoritami.

 

13. Nechávám se vtáhnout do dětského světa

Často si jen tak lehnu na koberec vedle mých hrajících si dětí a sleduji jejich hru z jejich perspektivy. 1Většinou mě ihned zasvětí do tajů jejich důležité strategie a vyžadují mou účast. Jsou naprosto nadšené a cítí se důležitě, když se nechávám vést a plním jejich pokyny. V ten moment jsou oni mí učitelé a já jejich žák. Díky tomu se mohu dozvědět mnoho důležitých informací. Nejen z toho, co říkají, ale také z toho, co je nevyřčeno…

14. Mluvíme o přáních, snech a touhách a plníme si je

Sděluji dětem své sny a přání a nechám je, aby se mi svěřily s těmi svými. Radujeme se společně z cesty každého z nás, podporujeme se v originalitě našich jednotlivých potřeb a smýšlení. Nevnucujeme si vlastní názory, podporujeme se v samostatném rozhodování a osobitém projevu. Malujeme spolu vlastní jantry, lepíme fotky a obrázky a ujasňujeme si tak, co chceme podpořit, změnit, dosáhnout, vytvořit…

15. Nechci, aby byli perfektní, chci, aby byli šťastní

IMG_1553Nechci po svých dětech primárně úspěch, přeji si, aby byli šťastni z toho, co právě dělají. Ať je to balet, ježdění na koni, házená, nebo i jen dovádění ve vodě, radost z popadaného listí v kalužích, kapek deště v obličeji nebo sněhových vloček rozpuštěných na dlani… Úspěch přichází vždy jako přirozený důsledek činnosti vykonávané s radostí a vášní.

 

16. Oceňuji jejich chování a výtvory, nikoli jejich osobu

Co děti vytvoří, to oceňuji slovy, např: “Líbí se mi ty barvy, které jsi použila, jak spolu krásné ladí.”, nebo “Ta vlaštovka nádherné létá.”, nebo “Ten zajíček vypadá roztomile.” Neříkám nic o vlastnostech dětí (Ty jsi šikovný, Ty jsi hotový malíř…), hodnotím, co se mi na výtvoru líbí. Děti pak nespojují to, co se jim povede nebo nepovede se svou hodnotou a nemají tendenci se poměřovat a soutěžit mezi sebou. Naopak díky tomu dokáží svá díla navzájem velmi ocenit a vyzdvihnout. Přejí si navzájem úspěch. Nedávno mi dcera při večeři vrátila stejnou měrou se slovy: Mami, co ty uvaříš, to je vždycky tak vynikající!” – což je při mé nezálibě ve vaření hotová poklona 🙂

 

17. Učím se z jejich vztahu

IMG_3932Miluji ty chvíle, kdy si mé děti spolu hrají a domlouvají se, co budou dělat, jak si budou hrát, jaká budou pravidla hry, co se jim líbí a co ne, co jeden chce a druhý ne a jak se tedy dohodnou, aby jejich dohoda byla přijatelná pro oba. Já je často zpovzdálí jen poslouchám a srdce mi plesá nad jejich společným sdílením, společnými zážitky a okamžiky, které si budou pamatovat až do dospělosti.

 

 

18. Už nejsem superžena

V domácnosti už se nestrhám, aby bylo všechno úžasně dokonalé a takové, jak “by to mělo být”. Respektuji své potřeby a nepřepínám se. Jsem pak spokojenější, usměvavější a milá na druhé. Nesnažím se všechno vést a kontrolovat. Nechávám si pomoci a většinu času věnuji činnostem, které mě nabíjejí a společným magickým okamžikům se svými milovanými…

 

Michaela Zdráhalová

Její vášní je rozvoj sebedůvěry a odvahy lidí. Po letech citového strádání a strachu zjistila, jak vzít svůj životní příběh do vlastních rukou, žít jej podle vlastního scénáře a plnit si své sny. Jedním z jejích snů je odhalit toto poznání co nejvíce lidem.

Je životní koučkou, lektorkou Emočních rovnic, mentorkou a mámou dvou skvělých dětí. Pomáhá lidem napravovat vztahy a ukazuje jim možnosti, jak žít svůj život plnohodnotě a bez zatažené ruční brzdy. Je autorkou eknih 6 kroků k vyšší sebehodnotě a Jak se osvobodit ze závislosti na partnerovi.

Více o Míše si přečtete tady >>

Komentáře