Jak mě děti naučily novému pohledu na konflikt aneb Jak se hádat zdravě

img_7937Učím se pozorováním chování svých dětí. Jejich přirozenost a nepokřivený náhled na sebe sama mi dává pochopit spoustu důležitého, co jsem v průběhu procesu učení “chovej se podle našich pravidel a budeme tě mít rádi” tak trochu pozapomněla.

V poslední době mě nejvíce baví sledovat průběh jejich konfliktů. Ze své rodiny jsem si nesla v souvislosti s konflikty přesvědčení, že hádky jsou něco vysoce ohrožujícího a stresujícího. Když na mě někdo s výtkou vybafnul, či hádka probíhala mezi členy mé rodiny, bylo bezpečnější se stáhnout a ideálně utéct. Hádky jsem měla spojené s ponížením, studem, hanbou, selháním a bezmocí. Nesměla jsem se bránit.

Mnoho let mi tak konflikty samy dělaly značné problémy, jak v partnerství, tak obecně ve vztazích s druhými lidmi. Našlapovala jsem po špičkách, snažila se nikoho neurazit, nezpůsobit mu špatný pocit, prostě jsem byla naučená chovat se tak, ať se ti druzí vedle mě cítí co nejlépe.

O to horší pocity jsem zažívala, když mi ti druzí dali najevo, že se “kvůli mě” špatně cítí. To pak přišly tak silné pocity viny a selhání, že se spustil známý vnitřní monolog sebeshazujícíh a ponižujícíh výroků. Pak jsem bojovala či utíkala. Těžko se s tím žilo. Můj mozek byl jednoduše po většinu času zaměřen na předvídání či napravování nedobrých pocitů druhých lidí.

Tak mi samozřejmě nezbývalo moc energie a mozkové kapacity věnovat se tomu, co vlastně chci ve svém životě já a co by vylepšilo mé vlastní pocity. V zoufalé snaze vycházet s druhými co nejlépe, abych si zasloužila jejich lásku a přízeň, jsem úplně zapomínala na tu ženu, která se po celý ten čas cítila mizerně. Ale o ni tady jít nemělo. Tak jsem se to naučila.

Už někdy v pubertě jsem se rozhodla přistupovat ke svým dětem jiným způsobem, než jaký jsem ze své rodiny znala. Intuitivně jsem cítila, že není v pořádku prosazovat své vlastní potřeby na úkor potřeb dítěte, přestože je menší a slabší a já jsem v roli vychovatele. Zároveň jsem však cítila i to, že není v pořádku se přáními a potřebami svých dětí nechat převálcovat .

Intuice mi napovídala, že není ohrožující připustit jiný pohled na věc svého dítěte, přijmout jej jako spolutvůrce domácích pravidel a učitele kultivace vlastních vnitřních kvalit. Tím, že jsem měla v tomto ohledu jasno, začala jsem se snažit ke svým již velmi malým dětem takto přistupovat a brzy také nést ovoce své výchovy.

Pak mi začaly děti dorůstat do věku, kdy mezi sebou začaly řešit nejrůznější problémy, vyjadřovat své potřeby, pocity, ublížení a rozčilení, radost a nadšení, začaly se domlouvat na společných plánech a hrách a já jsem se začala znova učit. Jako pilný žák jsem je sledovala a poslouchala. A uvědomila jsem si jednu důležitou věc. Vyvedly mě z toho základního nesmyslu, který ovlivňoval do té doby mé vztahy s dospělými.

Co bylo tím hlavním omylem?

Domnívala jsem se, že konflikt je špatný a ve vztahu se vůbec nemá vyskytovat! Že ničí všechno pěkné a pokud se v nějakém vztahu vyskytuje, pak se jedná o špatný a nefunkční vztah.

Když jsem pak ale sledovala své děti, které mezi sebou dokázaly plynule přejít ze smíchu a radosti img_7990do zvýšení hlasu a jasného vymezování svých hranic a potřeb a pak zase plynule do veselé komunikace, štěbetání a smíchu, žasla jsem. Pochopila jsem, že proběhnuvší konflikt narušil jejich vzájemnou pohodu na krátkou chvíli a že přinesl nová pravidla tak, aby vyhovovala oběma, či díky němu jeden nebo druhý dal jasně najevo, na co má také právo a o co se rozhodně nenechá připravit.

Díky nim jsem pochopila, že hádka je nejen naprosto přirozenou součástí komunikace ve vztazích s blízkými, ale ta evoluční a láskyplná (= nechci primárně poškodit tebe, abych získala pro sebe, ale chci dobré pro nás oba) je především také důležitá a nutná k rozvoji kvalit osobnosti a prohlubování vzájemného vztahu.

Učí nás více o vlastních i vzájemných potřebách a hranicích. Učí nás opravdovosti, autenticitě, schopnosti zdravě si prosadit své potřeby, nenechat se odbýt a utlačit, učí nás vnímat vlastní zranitelnost a také hranice a zranitelnost druhého.

Pochopila jsem tak postupně:

1) že být dobrý neznamená žít s druhými neustále v harmonii,

2) že konflikt má určitou zdravou kvalitu,

3) že konflikt je přirozenou součástí života,

4) že konflikt je přirozenou součástí zdravého partnerského vztahu,

5) že konflikt přináší vyjasnění, projasnění, vyčištění stolu (mezi námi i v nás samotných),

6) že není jiná cesta, než se naučit s konflikty pracovat a přirozeně s nimi žít,

7) že když konflikt potlačujeme, způsobuje nám somatické a jiné potíže,

8) že dlouhodobé potlačování konfliktu vytváří ve vztahu citový odstup až úplné ochladnutí vztahu,

9) že je třeba se naučit, jak proměnit energii konfliktu destruktivního na vitální (= užitečná energie).

Konflikt, kterého se obáváme a který ničí všechno hezké, je traumatický. Takový konflikt se opakuje, neprospívá vývoji, nepřináší řešení, neulevuje, ale vyvolává strach a bezmoc.

S konflikty v dospělosti podvědomě pracujeme tak, jak jsme se s nimi načili pracovat v dětství. Záleží tedy na tom, jak jsme byli podporováni v tom se za sebe postavit, jak jsme se dokázali sami vymezit.

img_7824Často jsme však byli v konfliktu převálcováni. Konflikt byl nad naši kapacitu nervového systému, a to vytvořilo pocity bezmoci, selhání, strachu tuto situaci znovu zažít. Byl jednoduše nad naše síly. Začali jsme se vnímat jako oběť situace – někdo je na nás zlý a my nemáme možnost se adekvátně bránit, nezáleží mu na mých potřebách a pocitech. Často jsme byli konfrontováni s konfliktem, který jsme nevyvolali my (např. hádka rodičů), což v nás vyvolávalo pocit slabosti a nemožnosti reagovat na situaci.

Spousta mých klientů říká – rodiče měli dobrý vztah, protože se vůbec nehádali. V rodinách a vztazích, kde se konflikty nevyskytují, však probíhá tzv. “tajný konflikt” (jeden z partnerů se zcela přizpůsobuje potřebám druhého), což potom dítě vede v dospělosti stejně tak do vyhýbavého chování, paralýze, snaze druhým se zavděčit a ustupovat ze svých potřeb a nároků.

V konfliktních situacích pak padáme do role malého dítěte, jednáme jako děti, cítíme se bezmocně, útočíme nebo utíkáme a chováme se nekontrolovaně. Hrajeme podvědomou hru na oběť a pachatele.

 

Pokud dokážeme v konfliktu zůstat vědomě, otevřít své srdce, odvážně do konfliktu vstoupíme a nepodlehneme obranným mechanismům našeho mozku, pak jej můžeme transformovat na zdravý konflikt.

 

Zdravý konflikt má evoluční charakter a dokáže jej vést člověk, který již má vybudované sebevědomí, je si vědom svých práv projevovat své pocity a potřeby, rozhodl se čelit výzvám, volí odvahu namísto strachu, a tak vědomě vstupuje do neznámých a konfliktních situací. Dokáže se za sebe postavit a nenechá se odbýt. Není již obětí situace, ale tvoří ji ve svůj prospěch.

Tipy jak transformovat traumatický konflikt na konflikt vitální

  1. Podívejte se na to, kdo byl ve vašem životě konfliktní osoba, s kým probíhal permanentní konflikt. Jaký máte k této osobě vztah? Jak vaše tělo reaguje, když si na tuto osobu vzpomenete?
  2. Sledujte své naučené vzorce chování při konfliktu a zjistěte, kde můžete reagovat jinak.
  3. Když přichází hrozba konfliktu, přesuňte svou pozornost z mozku do těla a vnímejte, kde svůj strach cítíte, co s vámi dělá. Zůstaňte u svých pocitů co nejdéle. Pokud se vám to podaří, rozpouštíte tak typický návyk destruktivní reakce.
  4. Pracujte na zvyšování svého sebevědomí.
  5. Opouštějte vědomě roli oběti a začněte na lidi pohlížet jako bytosti s vnitřním dítětem, které se touží vyjádřit, projevit, být viděno a být uznánoUvědomte si, že nikdo, kdo ubližuje druhým, nečiní tak z pocitu radosti a štěstí, nýbrž z pocitu emoční podvyživenosti a touhy po přijetí, lásce a pocitu důležitosti.

Váš nový pohled na konflikt vás může posunout na nový level prožívání lásky ve vašem životě a vaše vztahy se prohloubí a zintenzivní. Dovolte konfliktům, aby vstoupily do vašeho života. Otevřete svá srdce a nechte rozkvést své osobnosti a vztahy.

Michaela Zdráhalová

Její vášní je rozvoj sebedůvěry a odvahy lidí. Po letech citového strádání a strachu zjistila, jak vzít svůj životní příběh do vlastních rukou, žít jej podle vlastního scénáře a plnit si své sny. Jedním z jejích snů je odhalit toto poznání co nejvíce lidem.

Je životní koučkou, lektorkou Emočních rovnic, mentorkou a mámou dvou skvělých dětí. Pomáhá lidem napravovat vztahy a ukazuje jim možnosti, jak žít svůj život plnohodnotě a bez zatažené ruční brzdy. Je autorkou eknih 6 kroků k vyšší sebehodnotě a Jak se osvobodit ze závislosti na partnerovi.

Více o Míše si přečtete tady >>

Komentáře